Pád z několikametrové výšky. Vážná dopravní nehoda. Ve vteřině se život zdravého člověka změní a někdy není návratu. Někdy ovšem ano, jen to trvá dlouho a není to snadné. Za dvacet let fungování následné intenzivní péče v Městské nemocnici v Městci Králové znají lékaři, sestry a ošetřovatelky takových příběhů nespočet. Některé i s dobrým koncem, kdy se pacientovi povede přejít na domácí umělou plicní ventilaci v rodinném prostředí, nebo se prostě uzdravit.
Oddělením, které se v Městci Králové otevřelo 8. dubna 2002 v rámci pilotního projektu ministerstva zdravotnictví, už prošlo téměř 1 260 lidí. „Tehdy byla pouhá čtyři taková zařízení v celém Česku a my jsme začínali s pěti lůžky a jednou ošetřovatelkou,“ říká lékař Luboš Zimola, který u zrodu oddělení stál.
Pacienti se sem dostávají nejčastěji při takzvaném respiračním selhání, po resuscitacích, těžké mozkové mrtvici nebo právě po úrazech, mívají poškození mozku a svalové dystrofie. Pokud se po měsících podaří podporu dechu ventilátorem omezit, nebo zcela skončit, je to velký úspěch. „Nedávno jsme přijali sedmdesátiletého Otakara, po pádu z výšky loni v říjnu zůstal kompletně ochrnutý, plně odkázán na péči zdravotnického personálu. Bojoval a stále bojuje a při svém pozitivním náhledu na svůj stav se ho podařilo úspěšně odpojit od ventilátoru. Momentálně čeká na spinální jednotku liberecké nemocnice, kde bude pokračovat ve svém boji a znovuzařazení do života, který už samozřejmě nikdy nebude jako předtím,“ říká současný primář oddělení Maroš Jágerský.
Oddělení se za těch dvacet let posunulo ve všech směrech, postupně se rozrostlo až na dnešních šestnáct lůžek. „Před třemi lety vznikla nová stanice, přišly zkušené sestry, dnes jich je kolem čtyřicítky. Oddělením už prošlo zhruba čtrnáct lékařů, kmenově jsme dnes tři. Nejsilnější jsou ale lidské osudy našich pacientů, jako třeba Václav Trč, který u nás strávil přes deset let a našel si v našem personálu druhou rodinu,“ vzpomíná Jágerský.
Zásadní součástí péče o pacienty následné intenzivní péče je kromě podpory dýchání ventilátorem a podávání léků také rehabilitace. Od roku 2019 pomáhá fyzioterapeutkám v péči o pacienty na oddělení speciální přístroj motrenbed, na kterém mohou jako na kole jezdit i pacienti s nehybnými končetinami. Každý měsíc na něm trénují zhruba čtyři pacienti.
„Hodně pacientů nám tady svým osobním příběhem přirostlo k srdci, většinou jim suplujeme chybějící rodinu, která třeba nemůže z různých důvodů za nemocným tak často docházet,“ říká Jana Doušová, která je vrchní sestrou oddělení už osm let. Období zákazu návštěv během covidové epidemie podle ní bylo právě proto pro některé pacienty velmi náročné.
Do lázní nebo do domova se povedlo v posledních týdnech odejít hned dvěma pacientkám, které na oddělení strávily několik měsíců. Na tým, který se o ně staral, stále vzpomínají. „Když napíšou pohled, pošlou pozdrav, to vždy potěší a víme, že naše práce má přeci jenom nějaký smysl,“ doplňuje Doušová.
Zdroj: Nymburský deník